KAZMA: celý rozhovor ze srpnového čísla časopisu JOY

KAZMA - IDOL
10494

Odhalení tajemství “Prostřena” máš za sebou. Chceš to něčím předčít?

Chci, musím a udělám všechno pro to, aby se tak stalo. Snažíme se, aby každý díl byl něčím lepší. Zatím se nám to daří, tak uvidíme. Laťku máme nastavenou poměrně vysoko. (smích)

Jsi spokojený? 

Jsem. To, jaký to má reálný dopad na můj život je věc druhá. Žiju s tím totiž kamkoliv přijdu. Ať už jsem někde venku s kamarádama, jdu na girlovačku do jakýhokoliv prostředí, tak je to pořád to samý – lidi mě plácají po zádech. A ono už je někdy i toho plácání po zádech moc, když je to denně. 

Ještě pořád to neopadlo? 

Je poznat rozdíl, když se video vypustí, pak to samozřejě postupně opadá a zůstane to na nějaký konstantní rovině. Už mi lidi neskáčou před auto, jak se to děje první den. 

To se vážně děje? 

No jasně, lidi jsou blázni. Ten první den je zkrátka jiý než ty ostatní. Kamkoliv vejdu, tak cítím, že se něco děje. Jít třeba na Náplavku je v podstatě nemožný. Chodím radši s kapucou a hlavnou skloněnou, protože bych se vážně nehnul z místa, všichni se chtějí fotit. Je to něco, co už mě nebaví, poslouchat: “Hej Kazmo, tys to fakt zabil”. – co mám na to říct? Slyšel jsem to dnes už osmdesátkrát!  Nechci si stěžovat, je to prostě součást toho, co dělám. 

A z části to určitě chceš nebo ne? 

Z části ano. Respektive na začátku jsem to chtěl. Když si ale člověk určí nějaký cíl, po cestě k němu zjistí, že je to všechno trochu jinak než si představoval. Svým způsobem je to příjemný a super, ale všeho je moc… Jak říkala Marylin Monroe, sláva je jako kaviár, ale když ho máš jíst každý den, nebaví tě to. 

Když se vypustí nový díl, sleduješ komentáře a reakce lidí? 

Ten den probíhá tak, že si s nejužším týmem uděláme popcorn, koupíme piva a koukneme se na díl na projektoru. Poplácáme se po zádech, opijem se a pak se postupně propijeme do chvíle, kdy to jde ven. Pak samozřejmě chvíli čekáme, jaké jsou první reakce. Nečtu všechny komentáře, pro mě je důležitá ta prvotní “flow”. Mám v hlavě, kolik to musí mít shlédnutí, abych rozpoznal, jestli jde o úspěch nebo ne. Prvních deset komentářů prozradí tu náladu a pak už se to jen vynásobí stotisíckrát. Číst vše by bylo stejně nad moje síly. Navíc jsem se naučil tyhle věci ignorovat. Myslím tím – co mi tady vlastně má kdo říct? Kdo mi tady chce radit, jak natočit video? Tady nikdo nic takového nedělá. 

Kam až jsi schopný zajít, máš hranice?

Mám hranice, ale nehraničí se strachem. Neřešíme, jestli je něco nemožný nebo jestli se bojíme akce nebo ne. Moje hranice spočívají v morálním nastavení. Řešíme, jestli to není zlé nebo jestli někomu neubližujeme. Nechceme tvořit bahno jako třeba bulvár. Snažíme se, aby jsme ublížili co nejméně lidem a když už někdo musí být oběť, snažíme se tomu dát vyšší princip. 

Jak vznikají nápady tvého týmu? 

Vymýšlíme to dva. Jsem to já a můj kolega Markus Krug. Funguje to tak, že jednou do roka se sbalíme, nakoupíme si jídlo a pití. Vezmeme si s sebou spoustu izolep, lepítek, papírů a fixek a odjedeme někam pryč mimo civilizaci. Poprvé jsme byli v Jeseníkách v papírně, kde ani nebyl internet. Nedávno jsme byli na houseboatu, kde nebyla ani elektrika a záchod. Prostě jedeme někam, kde vůbec nikdo není a tam se zavřeme na týden a jenom jedeme nápady. Samozřejmě u toho pijem, kouříme a děláme všemožné věci – aktivujeme mozkové buňky vším, co nabízí tenhle svět. (smích) Vypínáme telefony a lepíme papíry na zdi. 

Vzejde z toho vždycky něco? 

Jo. Vždy opustíme svoje dívky, jedeme dva, takže tenhle výlet pracovně nazýváme “Zkrocená hora”. Kolem nás jsou pokaždé vylepené papíry, které jsou popsané heslama a nápadama. Dnes toho máme velkou hromadu. Různě je pak upravujeme a ladíme, ale všechny díly One man show vznikaly takhle. 

Máš rád adrenalin? 

Mám, vyhledávám to, dělám to, miluju to. Absolvoval jsem spoustu věcí, byl jsem na největší autodráze na světe, letěl jsem stíhačkou, skočil jsem bungee jumping… Vyzkoušel jsem toho spoustu, co tenhle svět nabízí. 

Jak bys chtěl umřít? 

Jak se říká, až se ti jednou před očima promítne tvůj život, tak ať je na co koukat – takhle to mám. Jak bych chtěl konkrétně umřít? Co může být hezčího než aby tě v 85ti letech našli nahatýho na nějaký dvacetiletý holce. (smích)

Co bys chtěl v tom životním filmu vidět? 

Všechno. Nechci, aby to nebyl nudnej biják. Aby to viděl Spielberg a řekl: Hej, tohle je skvělý, to natočíme! 

Co pro tebe znamenají peníze? 

Částečnou svobodu a hlavně energii dělat věci, který chceš. Je to energie a pracovní nástroj, se kterým se dá věcmi zahýbat. 

Za co nejvíc utrácíš? 

Nejvíc právě za tu energii hýbat věcma. Spoustu peněz vracím zpět do systému, aby show vypadala tak, jak vypadá. Nevadí mi to, protože vím, že je to jitrnice, ze který to zase vyleze zpátky. Nepotřebuju nový hadry, chodím v oblečení do tý doby, dokud se nerozpadne, obtěžuje mě chodit do obchodů. Ke svýmu životu potřebuju pramálo, nepotrpim si na luxus. 

Ne? Na Instagramu to ale tak trochu vypadá. Prezentuješ se jako člověk, co si může dovolit všechno, mít všechny holky… Zajímá tě, co si o tom lidi myslí? 

Takhle: já neříkám, že to nemám, jenom na tom nelpim. Myslím si, že částečně ve chvíli, kdy na věcech přestaneš lpět, tak si k tobě najdou cestu. Pracuju na něčem, ale dělám to úplně z jiného důvodu než jsou prachy. Peníze z toho vycházejí – možná právě proto, že to nedělám kvůli nim. Snažím se lidem také ukázat, že jsem obyčejný kluk, který chodil na stejnou střední školu jako oni, neměl bohatý rodiče jako oni a začal tam, kde může začít úplně každý. Ten Instáč – tady každý přece prezentuje to nejlepší. Kdybych se měl řídit Instagramem, tak mám pocit, že nikdo nechodí do práce. Všichni se válí u vody nebo jedí v restauracích, není to odraz každodenní reality. Mám se fotit, jak jsem zavřenej do tří do rána v kanclu? Koho to zajíma? Na druhou stranu to není lež. I to hezký, co na Instagram umístím, je součástí mýho života. Vím, že to lidi zajímá. Backstage, trápení, práce – to je nuda. 

Čím víc jsi úspěšnější, tím více holek o tebe určitě projevuje zájem, umíš být věrný? 

Jsem člověk, který měl v životě spíš dlouhodobé vztahy. Umím to. Když jsem single, tak jsem single a žiju život, který k tomu patří. Ale vím, jak se mám chovat, když jsem zadaný. Když jsem v partnerském vztahu, tak se chovám jako partner a je to moje volba. Kdybych si chtěl užívat s holkama, tak nejsem ve vztahu.  

Jaké holky se ti líbí? 

Nemyslím si, že to jde kategorizovat na blondýny nebo brunety. O tom to není. Je to o něčem, co se nedá popsat. Uvidíš člověka a cítíš to, jestli tam něco je nebo ne. Musí to udělat BZZZ. 

A je někdo, s kým se to BZZZ momentálně děje? 

Jo, je. Zatim jsem to neprezentoval, protože se chci prezentovat hlavně prací, kterou dělám. Snažím se soukromý život oddělit. Mám teď dívku. A to je všechno. 

To nám stačí. Patříš mezi lidi, kteří se snaží si život užívat. Co bys chtěl ještě vyzkoušet? 

Mom bucket list – seznam věcí, který chci stihnout než umřu. Snažím se to postupně odškrtávat. 

A co tam třeba je? 

Je tam třeba sex s japonskými trojčaty. No fakt to tam je.

To vážně chceš zažít? 

No tak nabídni to tady nějakýmu chlapovi na ulici. Myslíš, že ti někdo řekne: “Ne, tak to teda fakt nechci zažít!”?

Dobře. A co dalšího tam je? 

Chtěl bych se účastnit Rainbow festivalu, víš, co to je? 

Ne. 

To je fesťák, kde jsou všichni nazí. Společně si vaří, je to hodně naturalistický a bohémský. Pak tam mám třeba, že se chci sjet ayahuascou v Indonésii u šamanů. To jsou takový specialitky. Je to vytržené z kontextu, všechno samozřejmě není takhle přízemní. 

Kam by ses chtěl podívat? Máš to vůbec vlastně ještě zapotřebí, když jsi obletěl celý svět?

Svět je tak pestrý, že jsem viděl jen mikro část z něj. Cestování je něco, co bych si chtěl ještě víc naordinovat, jet na delší misi. Cestování je lepší, když při něm máš nějakou misi. 

Jsi člověk, který na sobě nějak pracuje? 

Částečně sezonně. Někdy se snažím běhat, cvičit a tak. Mám problém s tím si to nastavit a dodržovat. Nedělám věci, které mě neposunou dál. Snažím se číst nebo poslouchám audio knížky. Ne proto, abych byl lepším člověkem, ale proto, že mě to zajímá. Každý den by se měl člověk probudit lepším než byl včera. Ale na druhou stranu – je to super jít dál a budovat něco, jenže co tady na tom světě chceš urvat? Tady nic není. Pro nějaký pocit něco vlastnit nebo něco dokázat? Co tady chceš komu dokazovat? 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama

REKLAMA