Reklama

Sloupkař Petr Cífka radí svému mladšímu já: Buď v klidu mladej

Co bych tomu neochmýřenýmu jelimanovi z Brna, co má těsně před maturou, vzkázal?
Reklama
12393

V kinech zrovna řádí Avengers, kde se čaruje s časem a uzavírají příběhy postav, které známe deset let. Bilancuje se jedna éra, trochu nostalgicky, hodně dravě a velkolepě, navíc dojemně. Možná i proto mě z plejády nadhozených témat na sloupek od mých sličných redakčních kolegyň nejvíc zaujalo „Co bys poradil a vzkázal svýmu osmnáctiletýmu já?“. 

Mně sice v době premiéry Iron Mana bylo pětadvacet – a ten film mě tehdy kdovíjak neoslnil, určitě míň
než později první a třetí Avengers nebo Občanská válka – navíc doufám, že nic neuzavírám, ohlídnout
se ale v myšlenkách zpátky po vzoru Tonyho a Capa snad můžu.

Takže co bych tomu neochmýřenýmu jelimanovi z Brna, co má těsně před maturou, vzkázal? Bylo by toho fakt hodně. Ale než by se tak stalo, nejspíš bych naslouchal. A asi se párkrát upřímně zasmál tý kombinaci mladický naivity a radikálnosti, kdy jsem svět viděl jako černobílý místo, jasně dělil na zlo a dobro a měl jasno i ve věcech, o kterejch jsem věděl vlastně prdlačku.

Asi bych zíral a záviděl tu přímost a serióznost, s jakou mý mladý já přistupuje k většině témat. Jak strašně vážně bere vztahy. Školu. Politiku. Spory s mámou. Hudební a filmovej vkus. Nevěru. Party se spolužákama. I sex. 

Jak zadumaně řeší, že kámoši občas lohnou flašku v sámošce, že ho hezká spolužačka odmítla a nechce si s ním hrát na doktory, že nevyšly jedny přijímačky na vysokou a že se fotbalovýmu Brnu zrovna v první lize vůbec, ale vůbec nedaří.

Asi bych mu řekl, ať to nehrotí a že ty klišé, který občas rozporuje, anebo se jim vysmívá, jsou většinou sakra pravdivý. A že vlastně jen jedna věc je na světě opravdu důležitá: zdraví. 

Jo, zní to samozřejmě až banálně. Ten mlaďoch ho neřeší. Ale přeci jen by mohl tušit, že výhry a prohry na všech možnejch kolbištích přijdou a odejdou a bude jich nekonečno, každej den a každej tejden nový a nový. Zatímco ta tělesná schránka je fakt jen jedna. A bylo by dobrý o ni pečovat. 

Ne, já nežil kdovíjak zhýrale, ale otázka vlastního zdraví a fyzický kondice mých blízkých mi přišla asi tak zásadní jako penzijní připojištění a koupě rodinný hrobky. Přitom zbytek se dá vždycky nějak pořešit: prachy, školy, práce, koníčky, zábava, holky, to všechno se dá zmáknout. Když člověk není blbej nebo línej, ňáký úspěchy nastřádá. Ale zdraví? Druhý se nedealuje.

Určitě bych tomu vejlupkovi řekl, ať nepropadá panice, když jde do tuhýho. Aby to všechno tolik nežral, nehroutil se, když se něco posesouvá, nechtěl se zabít, nebo aspoň opít do němoty, když bude mít zlomený srdce, prostě byl trochu nad věcí. Páč nějak bylo, nějak bude. A nakonec se to vždycky zahojí – možná s nějakou jizvičkou, ale zahojí. Jen bejt trpělivej.

Na rozloučenou bych pak svýmu cucáckýmu já vysvětlil, že nejlepší film, sex i fotbalovej mač jeho života ho teprve čeká, tak ať se těší na každej příští den. A vytetoval mu na čelo jedno starý moudro nebožtíka Ivana Hlinky, naganskýho zlatýho trenéra: „Hlavně se z toho neposrat!“

Reklama
Reklama
sledujte nás na instagramu
Přihlásit se k odběru newsletteru
* povinná pole
Reklama
Reklama