Neznám chlapa, kterej by sekýroval svoji holku. Kterej by jí dal sežrat, že si neuklidila do skříně punčocháče, že nepopřála jeho mámě k svátku nebo že nezhasíná v ledničce. Kterej by jí vyčítal, že loni slíbila víc peněz na pořádnou dovolenou, a bědoval nad tím, že „se s ní zakopal v týhle díře“ a tím si zkazil život.

Naopak, když milá koupí místo aviváže s vůní velehor tu s odérem tropickýho ovoce, muž empaticky řekne „to nic, miláčku“, páč ví, že je beztak putna, po čem budou ty hábity smrdět. A takhle je to se vším.

Samozřejmě, i mužské pokolení dokáže nějaká ta maličkost roztrpčit – ale i když se v lednici objeví místo gambáče staropramen nebo když dostane karoserie auta jinou voskovou kúru, než jakou by si plechový miláček zasloužil, chlápek to obvykle skousne. A ti, kteří třeba zuří a lamentují nad stavem veškerého ženstva, když přesně v šest večer nedostanou na stůl teplou večeři, jsou holt buď urputní ctitelé starých pořádků, anebo – a to spíš – jednoduše idioti.

U žen to bývá složitější, protože ty podobná selhání chápou jako podlý útok na svou vlastní osobu. Jako ránu pod pás. A jako další polínko pod kotel s nápisem „S ním se prostě nedá žít“ – kotel, který se roztápí pro každého chlapa a hrozí výbuchem zvlášť během zkouškového, menstruace a při premiéře filmu s Channingem Tatumem.

Ženské se přitom domnívají, že právě návodnými povely a kousavými poznámkami muže navedou na správnou cestu. Je exaktně ověřeno, že ženy v dlouhodobých vztazích mají zvýšenou tendenci muže sekýrovat. Ne, že by to bylo podloženo pevnými daty – pokud se nemýlím, tak žádná z agentur pro výzkum veřejného mínění se svých respondentů neptala, jak moc jsou pod pantoflem a kolikrát za týden je „jejich stará“ seřve, v jakých intervalech je kibicuje a jak často je svolná je pustit na pívo (a jak velkou část bytu pak musí na oplátku vyluxovat). Výzkumů ale netřeba – na zjištění, že ve většině domácností pořád vládne matriarchát, kdy ona drží otěže, diktuje pravidla a v případě neuposlechnutí je schopna proměnit se v semetriku plivající oheň, stačí nahlédnout do mužských konverzací. V nich pořád rezonuje logická úvaha: Když tě holka neprudí, nechává tě dejchat a má tě ráda, vopovaž se ji vyměnit! Protože riziko, že se člověk přesune k ženský, která ti bude donekonečna říkat, co musíš, co nesmíš a co bys měl, a bude na tom trvat – nejčastěji pod pohrůžkou zastavení přísunu sexu – tak tohle nebezpečí je sakra velký.

Muži si oproti tomu mnohem víc hledí svýho. Nekibicují tolik, nemudrují, nesekýrují. Na druhou stranu je pravda, že k všednodenním náležitostem přistupují mnohem ledabyleji. A že kdyby nad sebou neměli ten sekýrovací dohled, dost možná by jen celé měsíce strávili znuděně u televize, prdíce do pohovky, zatímco by se kolem nich batolila poblinkaná mimina a nasávala s nimi z lahváčů.

Ono to sekýrování občas totiž zabírá. Možná je ta věčná ženská nespokojenost pohonem pro každého z nás, možná je vlastně motorem celé ekonomiky. Koneckonců, kdyby i šéfredaktorka JOY nesekýrovala svého sloupkaře, dost možná by i tady zvítězila lenost nad nutností přijít s novou várkou písmenek... A na vás by tu čekala jen prázdná bílá stránka.

„Muži si více hledí svého. Nekibicují, nemudrují, nesekýrují.“